maraton se blíží, to Matěje tíží :-D - 17. týden

Tréninkový týden č. 17 (22. - 28. 4. 2013)

Není nic lepšího než začít další týden během, ale po pořádné porci z minulého týdne jsem začal radši volným dnem, abych si neuhnal nějaké zranění z přetrénování. Volný den je taky parádní!

V úterý jsem si dal lehčí klus po dobře známé pražské trase. Ze začátku se mi rozbíhalo trochu hůř - změna bot, i když to bylo spíš z kopečka, ale pak se mi to rozběhlo, a tak jsem si neplánovaně střihnul 3 kilometry v tempu kolem 5 minut na kilometr. Tohle tempo bych rád držel i na maratonu. Snad to půjde..

Středa byla parádní. Se spolužákama jsem se zúčastnil krásného závodu na Hostivařském golfovém hřišti o délce 5.2 kilometru podle Garmina. Pěkně na travičce, při západu Slunce. Radost. Skoro jsem měl tendenci si to odběhnout jen tak volně a užívat si to, ale nakonec jsem se snažil to ze sebe vymáčknout. Tempo trochu pomalejší než jsem tak trochu čekal, ale vzhledem k minulému týdnu, myslím docela ucházející na to, že teď trénink maximálního tempa není na pořadu dne.

Spolužák Hrady, se kterým běhávám v pondělí po Praze to vyhrál za 17:30. Borec! Měl jsem z něho hroznou radost a moc jsem mu to přál, on je dobrej! O tom, že závod byl dobře obsazen svědčí i účast olympijské medailistky Mirky Knapkové, která to drtivě vyhrála v ženských.

Ve čtvrtek se mi trochu hnulo svědomí, že mám zatím tento týden málo naběháno. V plánu byl po včerejším závodním úsilím volnější běh. Mělo by to být asi kratší, ale musel jsem si trochu přidat. Necelých 11 kilometrů beru jako základ. Užíval jsem si sluníčka, lesa, klidu. Jeden běžec, jedna nordic-walkerka a pár ufuněných cyklistů. Aby to nebylo líto domácímu golfovému hřišti, tak jsem v závěru proběhnul po travičce 17. jamku. A koukal jsem, že u poslední 18. stojí jako včera v Praze stejná nafukovací brána ČSOB. Asi stejný oddíl.

Teď trochu z jiného (neběžeckého) soudku - ve čtvrtek večer se částečně zatměl Měsíc. Počaší bylo téměř ideální, tak jsem neváhal a vyrazil jsem fotit a užívat si krásného vlahého večera.

Pátek byl takový hodně hektický a nakonec i dvoufázový, respektive dvousportový. Potřeboval jsem si před tréninkem na ovále dojít do servisu pro auto, ale nekouknul jsem se na jízdní řád a v požadovanou hodinu vlak nejede. Autobus mi akorát odjel. Tak jsem nafoukal kolo, hodil věci do batohu a vyrazil ve spěchu do Plzně. Cestou jsem se stavil v bankomatu a razil do servisu. Tam jsem auto honem vyzvednul, hodil kolo do kufru a spěchal na trénink. Přišel jsem se zpožděním, ale i tak byl trénink docela náročnej. Tentokrát byl zaměřený na krátké úseky na max a pilování běžecké techniky. Bylo docela teplo, tak ze mně cákal pot jako krev z aorty.

Sobota opět volnější běh. Ale vyrazil jsem víc do kopců. Nevzal jsem si hrudní pás, nějak jsem na něj neměl náladu. Chtěl jsem si užívat svobody v přírodě. Akorát mi ve druhé půlce začalo bolet břicho až jsem si nakonec musel odskočit. Pak už to bylo v pohodě, akorát seběhy byly nepříjemné.

V neděli následovala 32 kilometrová darda. Dojel jsem vláčkem do Radnic. Odtud to bylo prakticky až na kopec Brno (718 m.n.m.) vzdálený 15 kilometrů skoro jenom do kopce. Na to převýšení se mi běželo parádně. Byly tam dvě taková prudká místa, kde jsem musel přejít do chůze, ale jinak ok. Garmin s celkovým převýšením ukazuje kravinu 800 metrů to rozhodně nebylo. Má tam na začátku obrovskej peak. Tak to odhaduju na 450 vejškovejch. Z nejvyššího místa Přírodního parku Radeč to bylo pár kilometrů zase jenom z kopce. Až to bylo nepříjemný. Někde po metě půlmaratonu jsem ale dostal krizi. Hroznou. Byl to teda pořádný očistec. A musím říct, že mi to přimělo ke změně názoru na maratonský tempo. 5 min na km je fake, omlouvám se, fakt blbost nezkušeného prvomaratonce. Budu hodně rád, když to doběhnu. Závěrečný kilometry jsem se děsně šoural. Fakt mi to docela otevřelo oči. Už jsem měl před sebou jen vidinu blížícího se domova a konce tohohle trápení. Na 26. kilometru jsem do sebe nasoukal Siestu. Musím říct, že mi docela nakopla, ale únava byla hrozná. Proto je pro mě obrovské překvapení že jsem průměrné tempo stlačil sekundu pod 6 min na km (podle Garmina). Víc už do maratonu nedám, to by bylo bláznovství. Teď se bude ladit a odpočívat. Pár (mizerných) fotek z mobilu na závěr.

starý židovský hřbitov

pohled na výškový cíl trasy v mracích

začátek nejprudšího stoupání

vrchol Brno s vysílačem a torzem geodetické trigonometrické věže

vrcholová cedulka

Můj oblíbený kopec Brno jsem tedy zdolal dalším způsobem. Po kolu a chůzi jsem na něj vyběhnul. Teď už zbývají asi jen běžky (v zimě se zde konají dokonce závody).

Celkem za týden tedy 86 kilometrů, ale "jen" 74 běžeckých. Teď to půjde postupně dolů a začíná finální příprava na maraton!!!

Částečné zatmění Měsíce 25. 4. 2013

Dne 25. dubna  se uskutečnilo částečné zatmění Měsíce. Přestože zemský stín zakrýval asi jen 2 procenta měsíčního kotouče, pohledově i fotograficky se setmělá část jevila mnohem větší. Fotografováno přes dalekohled SkyWatcher ED 80/600, Canon EOS 350D.

Foceno přes vysokou oblačnost.

Maximální fáze zatmění

maratónská dřina - 16. týden

Tréninkový týden č. 16 (15. - 21. 2013)

Času do maratonu ubývá. Tak jsem se do tréninku tento týden pořádně opřel a bylo z toho hned několik zlepšení osobních maxim.

Začal jsem v pondělí velice příjemně. Vyběhli jsme se spolužákem Hradym na konverzační běh. Pro něj to byl pohodový výklus, pro mě to byl skoro trénink maratonského tempa (o trochu pomalejšího), ale přesto jsem u toho zvládal v pohodě souvisle mluvit - teda krom závěrečného kopce a schodů. Rád s ním chodím, protože mi to motivuje běžet o něco rychleji. A pokec taky výbornej. Škoda jen, že jsem blbec a nechal jsem si kraťasy doma v Dýšině, protože bylo celý týden moc pěkně a já se vařil ve tříčtvrtečních elastácích.

Běžeckou pohodu nám ovšem narušili nějací blbečkové v Bostonu, což mi docela vzalo. Rozhodl jsem se proto věnovat úterní běh obětem a zraněným z Bostonského maratonu. Musím říct, že to všechno ve mně vřelo. Rozhodně se mi neběželo pěkně. Měl jsem i Prahy pokrk. Chtěl jsem do lesa, na louku. Pryč od lidí, pryč z města. Všude mi to různě smrdělo, ať už to byl Botič, kanály, rozkvetlé keře. Všude spousta lidí. Věděl jsem, že kdybych se vydal na přelidněnou cyklostezku u Vltavy, tak by to pěkně štvalo.

Na středu jsem si naordinoval delší běh. Rozhodl jsem se pro trasu z Libuše přes Modřanskou rokli, k Vltavě a podél ní až na Podolí. Doufal jsem, že aspoň v Rokli bude málo lidí a bude tam klid. Což se mi zaplať pánbůh vyplnilo. Jen pár maminek s kočárky a cyklistů. To bylo ok. Horší to bylo u Vltavy, kde to místy bylo dost hustý, ale hlavou jsem byl jinde. Dal jsem sice 17 kilometrů a to i v docela slušným tempu 5:38 na 1 km, ale postupně mi bolelo snad vše na nohou. V závěru už tak nějak vše. Bylo mi děsný vedro. Pot mi tekl do očí - to nesnáším. Budu to muset nějak pořešit. Na šátek bylo už asi moc teplo. Pak mi v samotným závěru došla i voda. Ledvinka mi začíná nevyhovovat, aby mi neskákala musím ji mít dost na fest, jenže z toho mi pak bolí svaly u kyčlí. Dostal jsem jí před mnoho mnoho lety darem, ale používat jsem jí začal de facto až loni s během. Kdybych objevil něco pěkného a dobře pasujícího, asi neodolám.

Ve čtvrtek konečně přišlo to, nač jsem se od začátku týdne těšil. Byl jsem zase doma, mohl si vzít kraťasy a vyrazit pěkně do lesa. Bylo to krásný. Vyloženě na lehko. Ani klíče od baráku jsem neměl. Bylo teda hodně teplo - asi 27° C. Když jsem tedy druhý a třetí km stoupal do kopce, tak mi trochu vyschlo v krku. Ale kolem čtvrtého km jsem měl při cestě potůček, tak jsem věděl, že to bude v pohodě. Voda sice dost studená, ale ksichta jsem si opláchl a napil se a hnedle jsem se cítil líp a o sto procent svěžejší. Jedním slovem - labůžo! Bez téhle občerstvovačky nevím, jak bych doběhl.

Aby té radosti nebylo málo, přišel mi toužebně očekávaný mail. Předmět: Číslo účastníka přiřazeno. Uf uf. Rozbušilo se mi srdce. Je to tady. Dostal jsem startovní číslo na maraton! Hnedle klikám na mail a přemýšlím a doufám v nějaké pěkné, magické. Jo tady: 2839! Hustý. Moment, to mi něco připomíná.. No jo - nedávný půlmaraton, to jsem měl 3849. Už vidíte tu symboliku?! Taky by to mohlo znamenat čas 3:28:39, poznamenal Dušan z DM. To ještě uvidíme...

Páteční maso na ovále bylo hodně výživný. Rozklus, abeceda, 3 x 60 rovinky max. 5 x letmých startů - 30 m max, 30 m na 90 procent. 100 m referenčně max (15 s). 5x(3x100 m submax(16-17 s) 45 s meziklus nebo mezichůze) 2.5 min mezi sériema. Pak závěrečný výklus. Došel jsem k závěru, že rychlost bolí! 

V sobotu jsem si naordinoval lehký klus. Po dlouhý době jsem si nevzal tepákoměřič. Ze začátku za deštíku, ale krásně čistej a vlhkej vzduch. Oproti čtvrtku ale docela kosa. Vzal jsem to po louce kolem řeky (prvně jsem tuhle cestu zkusil), pak následoval krásnej výběh do stráně - krpál jako kráva, spadaný stromy, bláto - cestička pro zvěř. Pak jsem se ocitl u vrátek do ohrady s ovcema, tak jsem si otevřel a zavřel za sebou. O sto metrů dál se to zopakovalo. A jakou krásný kus cesty jsem se to ty dlouhá léta šidil?! Přesto jsem byl potom docela bolavej.

Na samotný závěr týdne jsem se docela těšil, zároveň jsem z toho měl docela obavu. Jedu 12. den bez volného dne a na nohách to bylo docela znát. Vstal jsem ráno v 7, nohy bolely. No to není dobrý, ale není to nijak nepřekonatelně hrozný. Vyrazím, to je jasný. Znělo ráno mé odhodlání. Něco jsem posnídal, připravil si vercajk, nahrál trasu do Garmina a rozloučil se. Do Plzně na vlak to je tak desítka, to doběhnu. Když mi dojde potom, dá se to zkrátit nebo zavolat táta-taxík. Ale bral jsem to jen jako nejkrajnější variantu, kdybych na tom byl opravdu hodně blbě.
Vyrazil jsem. Nohy fakt ztuhlý a trochu bolavý, ale šlo to. A docela pěkně svižně. Brzo jsem se do toho dostal. Bylo mi docela chladno, vyrazil jsem jen v triku a kraťasech, pofukoval chladný vítr, ale věděl jsem, že se brzo pořádně zahřeju. Nikde nikdo. Totálně jasná obloha. To je paráda. Kochal jsem se. Před pátým kilometrem jsem se dostal k Berounce a Dolanskýmu mostu. Jo tudy se pak budu vracet za nějakou tu párhodinku. Razil jsem si to dál po pravým břehu Berounky, krásným singletrackem, kterému se zde říká Plzeňská stezka. Na druhým břehu mi bude čekat něco hodně podobného. Je to pěkně v terénu, je to nahoru a dolu, klikatí se to. Prostě paráda. Běželo se mi parádně, tak jsem to měl brzo za sebou a doběhl jsem do Bukovce. Tady mi začala asfaltová část. No co se dá dělat. Potkal jsem tu jednoho běžce, kterého jsem zdravil a on na mě koukal jako na blázna. Nu což. Po chvíli jsem potkal běžkyni, která však pilně strečovala a nevěnovala mi vůbec žádnou pozornost. Tak jsem ji ani nezdravil.
Dostal jsem se do Plzně a na Ptačí lávku přes Berounku. Jedeme dál. Není to ideální, ale sil mám ještě dost. A hle prudké stoupání. No krpál jako kráva. Proti mně běžec. Letí jak drak. Znechuceně mávnu na pozdrav. On přidá ještě radostné ahóój. To se mu to běží.. Šlapu ale dál a brzo jsem nahoře.
Teď už jen proběhnout satelitní Bílou Horou a budu zase na měkkým a v lese. No a tady někde to přišlo. Tuším dvanáctý nebo třináctý kilometr. Všechno rázem přestalo bolet. Hustý. Mozek to konečně vypnul! Jako nožky byly tužší, ale všechny nepříjemný pocity byly totálně na pozadí, jen takový šumění. Ten stav, víte že to tam je, ale necítíte to. Dostal jsem se po chvíli zase na parádní uzoučkou cestičku a hodil jsem tam vyšší kvalt. No když to běží, tak to prostě běží. Tady mi ty kilometry vysloveně skákaly jeden za druhým. Byl jsem jako v transu. Dorazil jsem k Malochově skále. To jsem musel zastavit a trochu se pokochat. To byla nádhera. Výhled na malebné údolí zákrutů Berounky. Abych využil zastávky, natlačil jsem do sebe gel. Citrónovej Enervit. No to byl hnus. Chvíli mi trvalo než jsem ho usadil. Hned jsem to zase rozběhnul. Nohám se nechtělo, ale po pár metrech rezignovaly. Následovaly brutálně technický pasáže: skalky, kameny, kořeny, hodně příkrý svahy. Leccos z toho se nedalo ani běžet. Pak už jsem se dostal na širokou cestu. V dálce jsem zahlédl baráky. Jo to bude Druztová, hurá. Na hodinkách svítilo 20 kilometrů. Jo to už je v pohodě to dám. No jenže.
V Druztový jsem blbě zatočil, ale nepřišlo mi to divný, bylo to z kopečka. Bežím dál. A hele dva obrovský bernardýni. Jednoho si majitel chytnul. Ten druhej to rozběhnul ke mně. Ajaj. Bum. Dostal jsem čenichovku do boku. Eh. no tak jo. Až po nějaký chvíli mi došlo, že šel najisto na kapsu s Fidorkou. Po padesáti metrech však silnička končila. Slepá. Do hajzlu. Tak zpátky kolem psů a do kopce. Ty už naštěstí byly zavřený. Běžím dál, těším se domů, vzpamatovávám se. Hele hřbitov. To je fakt příhodný. Běžím si z kopečka, paráda. A hle, zase slepá. Sakra co dělám blbě! Tak se zase vracím. Koukám do mapky. Aha to asi musím hřbitovu blíž. To je divný, tady ale žádná cesta neni?! Dojdu až k vratům na hřbitov, načež se mi ukáže žlutá a drobná cestička. Hurá mám to! Vybíhám. Pěkná cesta, kolem rybníčka, kolem chat. No jenže následuje hroznej krpál. Ty voe co jsem komu udělal, to je den. Seru na to, to neběžím. Tak to vysupeně vyjdu. Tuhle podpásovku jsem nečekal.
Ale už se nacházím na známým místě, čeká mi klesání k Dolanskýmu mlýnu a vím, že kopec bude už jenom jeden. Dostávám se na blbou křižovatku u mostu. Běžím si to po kraji, ale postupně se dostávám na střed křižovatky. Jede auto, nebliká, to je dobře pojede po hlavní. Kretén to však najednou strhne a odbočuje. Já už jsem se chystal, že si to přeběhnu ke kraji vozovky. Lekl jsem jak prase. Ale všechno naštěstí ok. Uff. Překonal jsem po mostě řeku a razil vstříc poslednímu stoupání. To jsem nějak vydřel nahoru. Tam jsem u odpočívadla zastavil a zul botu a srovnal ponožku. Nestojím o žádný puchejře. Domů sice kousek, ale známe.. Domů chyběly takový tři kiláčky. To už doklepu. Na posledním kiláku se ozvalo bolestivě koleno. Radši jsem zastavil, promnul a kousíček to prošel. Dobrý to už doběhnu.

Celkem jsem tedy tento týden naběhal rekordních 86 kilometrů, což je teda neskutečně parádní.

reakce na Boston

Útočit na něco tak čistého jako je běh = největší lidská špína!

Vím, že se každý den na světě stávají horší věci, než to co se stalo toto pondělí. A o těchto věcech a událostech se vůbec nemluví, nepíše a radši se přecházejí. Ale včerejší výbuchy na nejslavnějším maratonu na světě mi docela zasáhly.

Bude to tím, že se jedná opravdu o jeden z největších běžeckých svátků na světě. A za běžce se dovoluji považovat. Považovat za člena téhle velké celosvětové rodiny lidí různých názorů, přesvědčení a vyznání. K tomu se navíc přidává fakt, že se teď taky připravuji na svůj první maraton.

Pro každého, ale úplně každého, člověka - běžce, který běží maraton, to je stejně nebo minimálně hrozně podobně náročný. A každý bez rozdílu rasy a pohlaví při tom zažívá podobné pocity. Je to zkrátka událost, která lidi spojuje. A spojuje běžce a jejich nadšené diváky, kteří je fandí a povzbuzují.

Kdy jindy máte možnost někoho podpořit a udělat mu obrovskou radost pouhým pokřikem, zatleskáním či plácnutím ruky? To že mé slova nejsou planými výmysly hovoří desetitisícové účasti běžců a statisícové účasti diváků na podobných akcích. A to nemluvím jen o maratonech či půlmaratonech, velký cyklistický závody, triatlony, ironmanny, ať to je profesionální Tour de France, jsou to olympiády a další a další akce. Sport hlavně amatérskej je zkrátka něco co lidi spojuje!

Nechceme a nebojíme se lidí, co nám tyhle zážitky a spojení s ostatními chtěj kazit!! 

není čas ztrácet čas - 15. týden

Tréninkový týden č. 15 (8. - 14. 4. 2013)

Tento týden byl z části odpočinkový po pražském půlmaratonu, ale flákání se netrvalo dlouho a začala tvrdá maratonská řehole :-D

Pondělí bylo ve znamení vítání jara. Už se oteplilo a mohl jsem nasadit tříčtvrťáky, triko a mikinu. Takže to bylo super. Pobíhal jsem si hodně volně a pomalu. Nic mi po půlmaratonu nebolelo, tak jsem byl spokojený. 

Po doběhu jsem na Dailymile rozpoutal debatu o kraťasech, protože ty, ve kterých jsem běhal loni, jsou pro moje současný běhací dávky nepoužitelný. A jelikož předpověď slibovala solidní oteplení, věděl jsem, že to budu muset řešit hned. Nicméně díky Dušanovi a Radkovi jsem získal drobet přehled a v úterý jsem hned běžel nakupovat :D. Rozhodl jsem se, že se podívám do Decathlonu. U nás v Plzni ještě otevřenej není, ale byl jsem v úterý v Praze, tak jsem zajel na čerňák. Musím říct, že jsem byl hodně příjemně překvapenej příznívýma cenama a materiály. Nakonec jsem se pro jedny rozhodl (viz obr.) a myslím, že nebudou poslední. Uvidíme jak budou vypadat a chovat se po delším zápřahu. Když teď trochu přeskočím, tak jsem v tomhle týdnu naběhal už kolem 40 kilometrů a velká spokojenost zůstává.

Ještě v úterý jsem se vrátil domů, ale běhat jsem nebyl a věnoval se regeneraci, tak jsem si dal infrasaunu.

Ve středu jsem si dal volnějších deset kilometrů v nových kraťasech a dvou trikách na oblíbené trase kolem Ejpovického jezera. Jaro je super!

Ve čtvrtek bylo něco podobného. Jen o trochu delší a pěkně v terénu. Nastoupal jsem 180 m a to většinu na prvních pěti kilometrech. Někdy kolem druhého kilometru jsem byl ochutnán psem. Paní psa očividně nezvládala. Nicméně byl to velkej retrívr, vypadal neškodně až skoro roztomile. Vypadalo to, že se chce kamarádit, já psy rád.. Chtěl jsem ho podrbat na hlavě, načež se bleskově a nečekaně má ruka ocitla pejskovi v tlamě. Naštěstí měl jen lehce sevřeno, tak jsem se lehce vyprostil a běžel dál. Asi mi chtěl jen stisknout ruku :-D 

V lese bylo nádherně, čistoučkej provoněnej vzduch. Je to pěkně zalitý, takže příjemně vlhko. Krása! JO!!! Když jsem se vracel kolem golfu zpátky, potkal jsem známého marshala a nabízel mi, jestli prej nechci kousek svézt. S díky a s úsměvěm jsem odmítl.

Na pátek byla plánována návštěva hřiště (a tartanového oválu) u školy v Plzni, kam jsem chodil dlouhých 9 let pro splnění základní školní docházky :-D. Takže trocha vzpomínání, ale hlavně tvrdá dřina. Rozběhání, rozcvičení, protažení. Bežecká abeceda, 3 x 60 m rovinky. 3 x 100 m max se 100 m meziklusem souvisle. 600 metrů na max. 5 x 60 m běžecké odpichy. 5 sérií 5 x (100 m submax + 100 m výklus souvisle). A na závěr pak už jen výklus. V průběhu prudký liják, lehký deštíček, chvíli sluníčko i silnější vítr..

Běžecký plán na sobotu se vyvíjel v průběhu týdne. Rozhodoval jsem se mezi Rokycanským 6 km krosem nebo dlouhým během. No co vyhrálo asi poznáte. Potřebuju nacvičit dopolední běhy před maratonem, tak jsem vybíhal v 9 hodin. Dokonce jsem si kvůli tomu i přivstal, abych se najedl! Vůbec se nepoznávám. Při snídani jsem naplánoval trasu a nahrál ji do Garmina. No je vidět, že mi asi rozum ještě nefungoval.

Od baráku to bylo k řece z kopečka a od řeky začalo dlouhý pozvolný stoupání na první pětistovkovej kopec - Kokotsko. Běželo se mi náramně, nikam jsem se nehal. Po dosažení vrcholu :-D jsem to měl konečně z kopečka, tak se mi to i docela rozběhlo. Následovaly vísky Vítinka a Nový Dvůr, kde jsem místní docela udivoval. Před Novým Dvorem trasa zase začala stoupat na druhý (a poslední) pětistovkový vrch s názvem Přešov. V tomhle stoupání jsem v dálce zahlédl jedoucí traktor s valníkem. Na valníku jsem rozeznával postavy. Traktor jel stejným směrem co já, přesto jsem ho záhy začal dobíhat. Brzy mi zpozorovali i osoby na valníku a cosi pokřikovali. To mě nakoplo a traktor jsem lehce doběhnul. Za volantem seděl pantáta a na něm prcek a na valníku předpokládám další 4 děti od tak deseti do dvaceti let. Tak jsem je všechny pozdravil a zeptal se: Ňák to nejede co? a smál se. Celá rodinka z toho měla dokonalý vánoce.. Tak jsem jim zamával a pokračoval dál ve svým tempu. Brzo jsem je ztratil z dohledu.

Pak už jsem povětšinou běžel z kopce, krom krátkého prudšího stoupání ke kostelu ve Stupně. No bylo to lehce zbytečné, protože jsem to mohl střihnout po louce a krpálu bych se vyhnul, jak jsem o chvíli později zjistil. Neva. Běžel jsem dál. Kolem 13 km se dostavil pocit, že už to trvá nějak moc dlouho. Psychická krize. Už mi to nějak v hlavně nejelo. Domů sice ještě daleko, ale už jsem se vracel. Myšlenky že maraton taky nebude lehkej mi v tu chvíli vybičovaly a všechny negativní myšlenky jsem zahnal. 

Pak přišlo to největší maso. Dostal jsem se ke Korečnickýmu mlýnu a tudíž i k Berounce a nejnižšímu místu trasy. Takže to co jsem si pěkně seběhnul, jsem si zase musel vyběhnout nahoru. A tak na 15. kilometru začalo brutální stoupání a vydrželo až do 17. Tady to byl atak na morál. Ale moje odhodlání bylo mnohem větší. Tempo šneka bez slizu, smrt v očích, ale na kopec jsem to vydřel. Odměnou byl krásný výhled na blížící se černá mračna nad Plzní a silné poryvy větru. Asi budu muset máknout, abych nezmokl, říkal jsem si. 

Ale měl jsem to spíš víc z kopce než naopak, tak už jsem věděl, že to nějak doklepu. Ale postupně mi to přestávalo běžet i z kopce. Pohled na tempo 6:30 z kopečka mě rozesmutňoval, ale uběhnutá dvacítka naopak pěkně hřála na srdíčku. Domů už jsem to doklepal. 

Celkově nastoupaný výškový metry dosahují neuvěřitelné hodnoty 480. Unbelievable! Trochu jsem podcenil obuv. Myslel jsem si, že to bude spíš po tvrdším povrchu a tak jsem vytáhl Flity, ale množství bahna bylo větší než huge, tak jsem měl vzít i přes asfaltový úseky spíš Trailrocy. Přesto si Flity (překvapivě?!) poradily s dost slušným terénem.

No a dnes v neděli to byl jen volný výklus. Trochu mi bolely nohy, tak jsem to nechtěl moc přehánět. 162 m up. Jen triko a kraťasy. Paráda, svoboda! Akorát po třech km jsem začal mít hroznou žízeň. Tak jsem nakonec pozměnil předem promyšlenou trasu a vzal to ke studánce U Čůráčku, kde jsem svlažil svoje vyschlé hrdlo. Bylo to asi už jen kilák domu, ale hodně to bodlo.

Celkově týdenních 68 běžeckých kilometrů je na týden po půlmaratonu hodně dobrých. Ale maratonské datum se nezadržitelně blíží, tak je potřeba NĚCO naběhat :-D.

příprava na závod - 14. týden

Tréninkový týden č. 14 (1. - 7. 4. 2013)

Jak to v sobotu dopadlo na jednom z mých hlavních běžeckých vrcholů první poloviny tohoto roku již možná víte, pokud ne klikněte na sobotu :-D ale abych zachoval kontinuitu, vrátím se ještě k uplynulému týdnu a finální přípravě na závod.

V pondělí jsem si svižněji, ale přesto lehce vyklusnul. Byla docela zima, tak to nebyl žádnej šlágr.

Trenér mi volal v úterý dopoledne a udělil mi poslední pokyny před půlkou a rovnou popřál hodně štěstí. Pokyny se vlastně týkaly jen úterního běhu, kdy mi naordinoval tempové jednokilometrové úseky v přibližně závodním tempu. Začal jsem samozřejmě rozklusem, běžeckou abecedou a protažením. Na rozehřátí ještě pár rovinek. A šlo se na věc - 5 x 1 km v pseudozávodním tempu. Mezi úseky 3 minuty hodně lehký klus. Úseky byly za: 4:52, 4:39, 4:39, 4:40 a 4:33. Potřeboval jsem se rozběhnout trochu rychleji před závodem, abych nezapomněl tempo. Docela mi to sedlo. Odběhal jsem to krom prvního úseku všechno na golfové travičce, takže to bylo hodně příjemný. Foukal mi k tomu vítr, ale bral jsem to jako přípravu na Rohanské nábřeží na půlmaraton, ale nakonec v sobotu skoro nefoukalo - alespoň ne tolik abych to při běhu nějak výrazně vnímal. Na závěr pak volně výklus domů.

Středa byla volná, tj. odpočinková.

Ve čtvrtek jsem si dal volný krátký výklus na trase, na které jsem před víc jak rokem začínal a nabíral fyzičku a kilometry na první závod a první půlmaraton. Lehce jsem tedy vzpomínal. Před během jsem si však ještě v Praze vyzvednul startovní balíček se startovním číslem a těšil se na sobotu.

Na pátek jsem si naplánoval volno a opět přesun do Prahy.

Sobota byla velká. Popis závodu, pocitů, výsledků a dalších zážitků souhrnně zde. 

Den po závodě byl ve znamení odpočinku. Cítil jsem se dobře, nic mi zásadně nebolelo, ale jak bývá mým zvykem - po závodě dávám většinou chůzi. Tak byla regenerační procházka.

Celkem za týden 42 kilometrů i se závodem. Teď si budu pár dnů jen lehce klusat a pak bude následovat pořádný rokenrol s finální maratonskou přípravou. To bude jízda!

Hervis půlmaraton Praha 2013

Hervis Půlmaraton Praha - cíl mého polistopadového běhání a přípravy. V běžeckých médiích bývá označován jako závod jara, letos navrhuji označení závod zimy! Je to největší český běžecký svátek. Bežců i diváků zde bylo přehršel.

Byl to taky první závod, který jsem už běžel podruhé! Takže je meziročně s čím porovnávat.

První půlmaratonské běžce jsem potkal už ve vestibulu metra na Pražským povstání. Nastoupil jsem do metra a stoupl si hned vedle slečny s baťůžkem RunCzech.com. Ta si toho mého všimla po chvíli, tak jsme se mlčky pozdravili a smáli se. Běžci ale byli všude. Koncentrace narůstala na Muzeu a největší koncentrace dosáhla na Staroměstské. To mě baví!

Zamířil jsem tedy do technického zázemí, abych se převlékl a mohl se připravovat na závod. Ještě předtím jsme ale měli sraz z DailyMile a Bublinkové půlmaratonské výzvy. Byla nás docela velká skupina, a to jsme nebyli zcela kompletní. Díky těm co fotili. Bylo to super setkání!

Do koridoru jsem se dostal docela brzo a tak jsem mohl postavit skoro k pásce. Nic platný mi to však nebylo. Po odstranění pásky pár minut před startem stejně všichni nasprintovali dopředu a dostalo se předemně dost lidí, který by měli být za mnou..

Po 3 minutách a 30 vteřinách od výstřelu jsem se i já dostal ke startovací lajně za tónů Vltavy, kterou však zdatně přehlušovala helikoptéra. A konečně se začalo běžet. Jenže docela pomalu. Tak odstartovalo velký kličkování a předbíhání. Hrůza. Děsně mi to nebavilo se cpát tolika lidma. Nejhorší byly členové štafet. Někteří byly opravdu hodně pomalí a přecházeli nečekaně do chůze, což vytvářelo nebezpečné a nečekané situace. Celkově mi těch prvních pět, šest kilometrů nějak pokazilo dojem z celého běhu. Na druhou stranu ty pohledy z nadjezdů a podjezdů na barevnej houf běžících lidí jsou prostě dokonalý.. 

Trochu mi přišlo, že diváci fandili o něco míň než loni, ale težko říct. Loni jsem to běžel na enjoy and survive a letos byla snaha o performance. A když jsme u toho - krizi (výkonnostní) jsem neměl žádnou, ale postupně jsem zpomaloval. Tepovku jsem měl ale pořád více méně stejnou (avgTF 172, maxTF 177), to je fajn. Krize životní ale přišla :-D - na poslední občerstvovačce jsem (za chůze) občerstvoval tak kvalitně, že jsem málem utonul. Radši jsem odhodil kelímek a rozběhl jsem se a kašlal ještě dalších 500 metrů. To pití z kelímků na občerstvovacích stanicích budu muset natrénovat, protože když jsem se snažil při pití z kelímku běžet, tak jsem se skoro nenapil a téměř celý obsah jsem si lil na triko :-D

Ale i tak jsem si to užíval.

Přes to všechno osobák jako kráva! Ale ten se čekal, že?! Nicméně zlepšení o 17 minut vůči říjnové plzeňské půlce a víc jak 20 minut od loňské Prahy. Je to pěkný, ale nějak nejsem úplně spokojenej. Neboť pětkový tempo jsem chtěl na maraton, tak asi budu muset přehodnotit plány. Dneska tomu něco chybělo, koule tomu chyběly. Ale asi jsem na sebe moc přísnej. 

Jo a nový Flity úplně úžasný nejvíc! Parádní botky jsem si pořídil.