Who wants to be a marathoner?

Je načase poslat tuto novinu do světa! Přihlásil jsem se do oblíbené a moderní reality show Chcete být maratoncem?.

Jako svůj maratonský debut jsem zvolil datum 12. května tohoto roku v Praze. Je to potvrzení toho, že jsem se už dočista zbláznil! Neskutečně se těším, i když to bude zase velký krok do neznáma a nedá se to porovnávat s půlmaratonem.

Cílem pro mě bude hlavně maraton v pohodě doběhnout, ale nebyl bych to já, kdybych k tomu ještě nepřemýšlel a nestanovoval si další cíle. Ale ještě uvidíme, jak na tom budu.

Držte mi palce, já Vás na oplátku budu zásobovat svými dojmy z maratónské přípravy a pak i z maratónu samotného.

nadějný 8. týden

Tréninkový týden č. 8 (18. - 24. 2. 2013)

Přišel nový semestr a s ním pobyt v Praze a spousta povinností. První den semestru jsem nezahálel ani ve škole, ani běháním. Pondělní běh byl z těch kratších a měl jsem výbornou společnost v podobě výbornýho běžce - orieňtáka Hradyho, který se se mnou snad ani nezadýchal. Tempo bylo vyloženě konverzační - a to i do podolských schodů. Paráda. Doufám, že budem spolu běhat pravidelně!

V úterý už šlo trochu do tuhého, neboť přišly na řadu tempa. Ale napřed cca 1 km rozklus a rozcvičení. A pak jsem podél Vltavy dával 8x4 min úseky na tepovce 165-170. Převedeno na tempo (na 1 km) jsem to odběhnul následovně: 4:25, 4:26, 4:21, 4:25, 4:22, 4:36, 4:27, 4:36 uběhnutá vzdálenost při úseku cca 900 metrů. Mezi úsekama odpočinek mezichůzí dokud mi nespadla tepovka na 125 tepů za minutu. Pak hurá dál! Nejprve jsem to stočil směrem na Vyšehrad a doběhnul jsem až k Tančícímu domu. Abych toho neměl málo, foukal parádní ledový vítr proti. Po otočce na stezku seběhla slečna, která si to běžela pohodovým tempem. Já jsem jí však vždycky v průběhu úseku doběhnul a předběhnul, načež jsem měl pauzu, tak to zase ona doběhla a předběhla mě. A takhle se to několikrát trapně opakovalo. Předpokládám, že si myslela, že na ní chci machrovat, že umím běhat rychlejš, ale že to moc dlouho nevydržím.. Pak jsem si vyklusnul do krpálu ke koleji.

Na středu mi v plánu stál delší fartlek. Rozhodl jsem se nakonec pro běžeckou návštěvu Modřan a Modřanský rokle. Trasa byla následující: Rozklus dolu na nábřeží k tramvaji - 2 km. Přesun tramvajkou na Sídliště Modřany a odtud již běžecky kolem ČHMÚ na Libuš, k sokolovně a poté již Modřanskou roklí zpátky do Modřan, k nádraží a Vltavě a pak velmi dobře známou cyklostezkou podél Vltavy k Podolským schodům, které byly nejhorší ošklivou - nepěknou věcí na trase a zpátky na kolej. Celkem 17 km, což znamená, že jsem si ještě přidal 1 km od horní hranice v plánu - a proč ne.. Tenhle fartlek se mi rozhodně povedl. Jak se to pozná - no zaběhnul jsem si při něm osobáček na 10 km a na 1 hodinu. Desítku jsem stlačil na 51 minut = -3 minuty od Běchovic. Z čehož vyplývá, že jsem maximálně nabuzenej na Kbely a Pečky. Myslím, že ten čas na desítku půjde ještě hodně dolů. Těším se!

Když jsem u těch Kbel a Peček - na Dailymile jsme se domluvili na vytvoření týmu, tak je postaráno o další motivaci a hnací motor. Ve Kbelých to bude jeden velký tým, neboť to není omezený a jelikož jsou v našem středu i velcí rychlíci, je na co se těšit. V Pečkách jsou týmy po 3 mužích a 1 ženě. Tak jsme vytvořili hned několik týmů a já byl nasazen do "Dailymile - mega ambiciózní skupina"! Zavazující, motivující!!!

Následující den jsem si chtěl regenerační běh zaběhnout ráno před školou ještě v Praze, ale nebyl jsem schopen vstát a donutit se. Tak to musel počkat na odpoledne doma po venčení. Celý den jsem bojoval se zimou, takže mi i při běhu chvíli trvalo, než jsem se dostal na optimální provozní teplotu. Pěkně v klidu jsem si odběhnul necelých 7 kilometrů.

Hodně jsem se těšil na pátek do tělocvičny, že si něco odbydu na neklouzavým povrchu a relativním teple. No jenže co čert nechtěl děcka měly nějaký interní závody ve skoku vysokém, tak jsem se v tělocvičně moc nezdržel a moc toho tam nenadělal (rozklus, abeceda, rovinky a protažení). K večeru jsem ještě uvažoval o tom, že bych si ještě vyběhnul ven, ale nakonec lennost s hustým sněžením zvítězilo.

V sobotu přišel nejdelší a i nejpomalejší výběh týdne. Nakroužil jsem něco málo přes 18 km, nutno dodat po dvou dnech sněžení. Odpočátku mi bylo jasný co mi čeká, tak jsem se snažil držet volnější tempo a nikam se nehnat. Vymyslel jsem novou trasu, která je ale nová/neprozkoumaná/neproběhaná jen z části. Ale i přesto jsem proběhl místy dosud nepoznanými. Nejdůležitější se v tomto směru ukázal na ortofotu objevený propustek či podchod pod dálničním přivaděčem na Plzeň/Prahu. Nevím co to přesně bylo, nějaký potůček tam tudy tekl, ale v půlce to zmizelo, bylo to celý rovný betonový. Možná podchod pro zvěř. No podstatné je, že se mi velmi hodil, jinak bych si musel trasu asi značně prodloužit. V lesích to bylo krásný. Několika místy jsem tvořil stopu, tak jsem si to náležitě užíval. Tak do patnáctého kilometru se mi běželo parádně, ale pak už jsem začal pociťovat únavu a bojovat s podkladem. No trénink na maraton a maraton samotný bude ještě fuška.

Neděli jsem pojal velice volně, tak mi na kontě nepřibyl ani metřík.

Celkem jsem tedy už v osmém týdnu uběhnul 59 kilometrů. Pěkonal jsem 200 km za únor a 400 km od začátku roku. To jde!

7. týden - boj s únavou

Tréninkový týden č. 7 (11. - 17. 2. 2013)

Po skoro jarním minulém týdnu v Poděbradech plného sluníčka, se zima a šedivo opět přihlásilo o vládu nad zemí českou. Tak to byl zejména v začátku týdne boj. Své se snažila říct i únava.

Do tělocvičny jsem nakonec zamířil v pondělí, protože jsem věděl, že v pátek budu mimo a venku taky nebylo nic moc. Trénink byl následující: rozklus, běžecká abeceda, nepočítaně rovinek, odrazy a odpichy, posilování s medicimbalem, chvíli basket a nakonec výklus. Bylo to takový rozfrcaný, tentokrát mi to moc nebavilo.

Den na to jsem nohy docela dost cítil a trochu mi bolely jak v klidu, tak při běhu. Asi jsem to v pondělí trochu přehnal. Běhat jsem se vydal odpoledne za docela hustého sněžení na oblíbenou trasu kolem Ejpovického jezera. Bylo sice nad nulou, ale padající sníh mi normálně přimrzal na brýlých, tak jsem v průběhu hodně mizerně viděl a musel jsem sundavat sníh. Bylo to dost nepříjemný. Běžel jsem pomalejším tempem. Bylo krásný, jak jsem běžel potichu díky napadnuvších 3 centimetrů sněhu.

Ve středu únava ještě trochu zůstávala, tak jsem se rozhodl pro něco kratšího, ale měl jsem trochu problém vymyslet co, tak jsem za soumraku impovizovaně spojil dva kratší okruhy a bylo to docela fajn. Hned po začátku jsem přebíhal zamrzlou louži pokrytou sněhem. Ta však nebyla úplně zamrzlá, tak jsem se do ní probořil. Naštěstí jen malinko, takže jsem moc vody do bot nenabral, ale stejně to zastudilo. Pro boj s únavou jsem si večer nožky namasíroval, což - jak se ukázalo druhý den - byla správná věc.

Ve čtvrtek se mi zachtělo více kopců, tak jsem zamířil na oblíbené Kokotsko. Příjemně mi překvapila dosažená nižší tepovka, než které jsem dosahoval v minulých týdnech na témže úseku do kopce. A to si myslím, že jsem běžel stejným nebo možná malinko rychlejším tempem. Že by se ukazovaly výsledky tréninku? Vypadá to tak. Na některých cestičkách jsem byl po srnkách prvním do sněhu zaznamenaným člověkem. Takže paráda.

Na pátek jsem si původně plánoval volno, neb jsem věděl, že budu pryč, ale nakonec jsem to zvládnul brzo domů, tak jsem si vyběhnul na oslavu prvního vítězství FC Viktoria Plzeň nad Neapolí v Evropské lize. Při běhu jsem se snažil zařadil rychlejší úseky - o různých délkách. Takže to byl takový fartlek. Ty úseky jsem se snažil dát tempem cca 4:30, ale silnice a cesty byly docela ledovaté, tak to moc nešlo. V závěru jsem se dostal na cestu, kde to vůbec nešlo. Tak těch úseků bylo asi 5. Tři rychlejší po rovince a dva do kopce.

První víkendový den jsem byl požádán o radu a vedení prvního běhu Báry od nás ze vsi. Tahle slečna měla před dvěma lety ošklivou autonehodu se zraněním páteře a doktoři jí příliš nedávali šanci, aby mohla znovu chodit. Ale nakonec se z toho dostala a teď se rozhodla běhat. Byl jsem rád, že jsem mohl pomoct a nejspíš jsme společně neběželi naposledy. Výborně jsme si pokecali a celkově to bylo velice inspirativní. Já jsem si pak potom ještě dal fartlek kolem Ejpovického jezera a v závěru přidal ještě 6x100 m výběh do kopce na takových 80 procent. Byl jsem pak docela příjemně unavený.

A v neděli jsem si lehce vyklusnul po lese před začátkem nového semestru a užil si trochu víc terénu a kopců. Docela jsem se musel snažit abych se pořádně nezablátil.

V týdnu jsem se přihlásil na dva závody RunTour - v květnu v Plzni a v říjnu v Praze. Možná přidám ještě nějaký závod z téhle série, ale ještě nevím jaký a musím to trochu promyslet. A taky jsem se rozhodnul, že si zaběhnu v květnu Pražský maraton! Tak jsem na sebe docela zvědavý.

Celková běžecká kilometráž v tomto týdnu dosáhla slušných 58 kilometrů a beru to jako volnější týden. Příští přidáme.

lázeňský 6. týden

Tréninkový týden č. 6 (4. - 10. 2. 2013)

Report z tohoto týdne je ryze z Poděbrad - aneb dovolenkový týden.

V pondělí jsem v lázních nastupoval a tak byl den ve znamení přesunu a pln očekávání. Díky supr zácpě na Jižní spojce, jsem dorazil o něco déle než jsem čekal, ale ještě to nevadilo. Po ubytování jsem při hledání slušnější restaurace (plná penze mi začínala až večeří) prošel půlku města a tedy asi hnedle viděl to nejzajímavější. Před večeří jsem si byl zaběhat k Labi, a tak jsem prozkoumal základní běžecké možnosti. Po večeři ještě procházka na slehnutí.

V úterý ráno jsem se měl dostavit k lázeňské doktorce, aby mě prohlédla a napsala mi seznam léčebných procedur. Rozhovor s ní byl fakt vtipný - ohledně mého zdravotního stavu. Nejlepší bylo, když mi vypisovala procedury. A nechcete taky saunu? Jo to bych rád. A kolikrát jí chcete? Tak dvakrát nebo třikrát. Dobrá píšu třikrát. :-D To jste tady místo léčení na dovolený že? Jo to jsem. Tak si jí pěkně užijete! No já se smál. Odpoledne jsem šel na to. Začal jsem perličkovou vodní masáží. Nevím jestli to má bejt tak teplý, ale hrozně mi to prohřálo. Takže potom co jsem vylezl z vany a usušil se, jsem byl hned spocenej a tudíž mokrej. Trvalo docela chvíli než jsem trochu vychladnul. Poté následovala masážní postel a to byla paráda. Ležel jsem na vodní posteli a uvnitř byly dvě silný trysky, který pouštěly silnej proud vody zespoda a pohybovaly se od hlavy až k patě. Několikrát tam a zpět. Docela parádní masáž. Napoprvé to bylo trochu nepříjemný - hodně intenzivní a pak už jsem si zvykl.

Po procedůrách jsem si dal chvíli oraz, ale vylezlo Slunko, tak jsem neodolal a vyrazil na procházku. No modrá obloha nevydržela dlouho a pak i chvíli pršelo. Po cca hodině jsem se vrátil, dal si zase na chvíli nohy hore. No a pak konečně jsem se vydal běhat. Naplánoval jsem si to podobně jako v pondělí, ale s tím rozdílem, že to vezmu k soutoku Labe s Cidlinou a pak kousek ještě dál. Při zpáteční cestě jsem to trochu pozměnil a vydal se pro jednu kešku. Tu jsem úspěšně odlovil, jenže jsem se vydal nechtěným směrem a náhle jsem se ocitnul na golfovém hřišti a posléze kdesi v lužním lese. Díky mapě a GPS jsem se za chvíli našel a dostal se na chtěnou cestu. Do hotelu už jsem si to v klídku doklusal.

Středu jsem začal běžecky a vydal se na do té doby běžecky nepoznaný druhý břeh Labe. Vybral jsem si, aniž bych to tušil (ale mohlo mě to napadnout), trochu terénnější charakter, neboť jsem se vydal po turistických značkách. Na loukách a v lesích bylo místy docela slušné bahno, a tak jsem začínal mít obavy, jak budu vypadat až se vrátím na hotel, ale nakonec jsem dopadl dobře a nemusel jsem se stydět. Chtěl jsem původně ještě o něco delší běh, ale trvalo mi dlouho než jsem se vypakoval ven a pak už jsem měl trochu časovou tíseň, neboť jsem potřeboval stihnout proceduru a předtím ještě oběd. Odpoledne a večer pak bylo ve znamení regenerace - hodinka cachtání v bazénu a ve whirlpoolu a před večeří sauna.

Když jsem byl v bazénu, tak na mě bafnul postarší pán, a že mě viděl běhat. Kolik jsem prej dal, tak sedmičku co? No jedenáct víte. Tý jo tak to jste rychlej, já jsem vás viděl jak vybíháte a pak jak se vracíte. A běžel jste pěkně! To jednoho potěší.. Pak jsme si povídali dál. Vyklubal se z něj maratonec - teda před 10 lety, běžel poslední a teď bych chtěl půlmaraton. Tak jsem mu řikal, že ho poběžim taky, ale že už je vyprodaný, resp. že už zbývá jen možnost běžet za charitu. Tak se zděsil, ale že za charitu prej poběží. Pak povídal, že má za sebou letos už Jizerskou 50. Zajímavej chlapík, takovej dědula, vůbec bych to do něj neřekl.

Další den jsem musel vstávat poměrně brzy, protože mi začínaly procedury a já jsem chtěl napřed stihnout snídani. No nepovedlo se, tak jsem byl docela hladovej, ale po perličkový koupeli, klasický masáži zad a masážním vodním lůžku jsem hlad zahnal. Pak jsem si musel jít odpočnout, protože jsem byl docela zdrchanej. A tý vody už jsem měl taky docela dost - kde jsou ty doby co jsem dvě hodiny denně plaval. Pak se ještě sprchovat po běhu.. No budu to muset vydržet. Odpoledne jsem se pak opět vydal běžecky provětrat svoje tělo. Byl to takový mišmaš. Trochu jsem se cítil unavený, ale to jsem překonal, ale na nějaký zázračný tempo to nebylo. Střídal jsem rychlejší úseky s pomalejšími - a to jak kratší tak delší. A taky už to bylo zase zcela souvislý a nikde jsem nezastavoval. S počasím to bylo podobný, chvíli nefoukalo a svítilo Slunce, pak se zatáhlo, pak chvíli sněžilo, pak zase slunilo a foukalo.

V pátek jsem po hodince v bazénu vyběhl z Poděbrad do Nymburka a zpět. A jednalo se o můj dosud nejdelší tréninkový běh. Domluvili jsme se s Jitkou z DailyMile, že se potkáme a kousek si společně zaběhnem. Suprově jsme si pokecali o všem možným a společný pěti kilometrový úsek utekl hrozně rychle. A pak mi na cestě zpět bylo trochu smutno. Běželo se mi ale celkově hodně parádně a žádná krize nepřišla, takže mi to naplnilo optimismem vůči nadcházejícímu pražskýmu půlmaratonu. Jitka mi ještě trochu nalámala na květnový maraton a nemůžu neříct, že by to nepadlo na úrodnou půdu. Ještě to zvážím. Cestou zpátky už zapadlo Slunce a slušně se ochladilo, tak jsem se hodně těšil na hotel a do sauny.

Na sobotu jsem si plánoval výlet do Kutné Hory, kde jsem ještě nebyl (ano to je ostudné), tak jsem se k běhu nedostal. Ale docela jsem toho dost nachodil, a protože jsem toho chtěl v Kutné Hoře stihnout co nejvíc, tak jsem měl hodně svižnou chůzi. Podíval jsem se do Kostnice, do Chrámu Nanebevzetí P. Marie a svatého J. Křitele a poslední prohlídku jsem absolvoval v Katedrále svaté Barbory. Plus pak spousta památek z venku.. Dalo by se toho rozhodně víc, ale měl jsem omezené časové možnosti. Ale hrozně se mi v Kutné Hoře líbilo a jsem moc rád, že jsem se tam dostal. Víc foto níže.. Při čekání na vlak se do mě dala zima, která vydržela až do Poděbrad, tak jsem opět nesmírně těšil do sauny.

Týden končí nedělí a mě (s)končil pobyt v lázních v Poděbradech. Než jsem ale odtamtud odjel, tak jsem si ještě krátce zaběhnul podél řeky velmi volným tempem, abych si tý roviny ještě užil. Svítilo krásně sluníčko, a i když byla jinak zima, tak příjemně hřálo. Skvělý zakončení skvělýho týdne. Dovolená skončila, nastává zase robota - dohánění restů před novým semestrem.

Za týden mám tedy na kontě 69 kilometrů, což je hodně pěkné a je to nejvíc, co jsem za týden uběhnul. A to taky ve šlušný pohodě. Rozhodně k tomu přispělo veliký množství regenerace v lázních, ale nezůstal jsem jen u běhu, byl jsem dvakrát v bazénu a nachodil jsem toho nespočítaně.

náramný 5. týden

Tréninkový týden č. 5 - 28. 1. - 3. 2. 2013

Týden jsem začal během v Praze ještě na sněhu. Vzal jsem si s sebou silničky, tak jsem nečekal žádný rychlejší běh a hlavně se snažil, abych nikde neuklouznul a nerozbil si hubu. No první kilometr do parku za televizí (Kavčí Hory) jsem se horko těžko rozbíhával, ale pak přišla pasáž z kopce a mě se to rozběhlo. A rozběhlo se mi to parádně. Pak už to bylo prakticky po rovince cca 5 kilometrů a já jsem držel docela solidní tempo. U Podolské vodárny jsem to však stočil směrem do kopce zpátky na Podolí. To už mi tak rychle neběželo, ale hrozně pomalý to taky nebylo. Do lednové dvoustovky v tu chvíli zbývalo 30 kilometrů.

Zbývaly tři dny, což je pohodových deset denně, to dám. Ale chtěl jsem si být jistý a v plánu to tak i bylo, tak jsem v úterý v přestávce mezi učením vyběhnul na trasu dlouhou 14 kilometrů a podíval jsem se na vlakovou zastávku Modřany. Je to vlastně skoro po rovině podél Vltavy, tak to je příjemné. Nepříjemný je pak akorát výběh zase zpátky ke koleji. Tentokrát po (ne)oblíbených schodech. Přeci jen jsem byl už trochu unavený, tak jsem je rozhodně nevyběhnul jako kamzík. Teplota už šla hodně nahoru, tak jsem neběhal po sněhu, ale po hnusný břečce. V botech jsem měl mokro asi po dvoustech metrech.

Běžel jsem opět kolem Klubu otužilců Vltava. A z dálky jsem už zase zpozoroval človíčka, kterej byl zajímavě oblečenej. Zase pleťový barvy (i když s červeným nádechem), ale tentokrát s větším podílem černé barvy a pobíhalo to. No tak to je otužilec, to je jasný, pomyslel jsem si. A ona to byla nakonec otužilkyně. Ale jaká! Byla naprosto celá rudá. Nebylo to žádné takové to lehké znachovění, když je člověk nervózní nebo když se stydí. Takhle slečna/paní byla fakt rudá, jako kdyby byla natřená barvou. Možná zase někdo něco vylil do řeky..

A zbývalo 16!

Ve středu jsem byl už byl zase doma a po zkoušce opět značně vyšťaven. Vybíhal jsem až za tmy a neměl jsem chuť jít do bláta, tak jsem se vydal na asfaltové chodníčky na golfu. Bylo příjemných 10 stupňů nad nulou. Než jsem vyběhnul, tak jsem si u vrátek kontroloval čelovku, jesli mi svítí. No ještě svítila, ale už hodně bídně a blikala dioda indikace stavu baterie. To mě přece nemůže odradit a vracet už se nebudu! Tak jsem vyběhnul a nakonec ani čelovku nerozsvítil - ani v lese. A byla to paráda. Co jsem vidět potřeboval, jsem viděl a to co ne, to mi netrápilo. Cestou jsem potkal i nějaký zvířátka. Sice jsem je neviděl, ale zato dobře slyšel. Napřed to byly dva kusy - podle zvuku a podle místa to tipuju na srnky. Rozhodl jsem se ono místo nazvat Does meeting point (volně přeloženo - setkávací místo se srnkami). Pak na jiném místě to opět šustilo v křoví. Nedávno jsem tam potkal zajíce v přibližně stejným čase. Tak to tipuju na něj. A zbývalo krásných 7 kilometrů.

Což jsem věděl, že si v klidu ve čtvrtek zaběhnu a ještě něco přidám. A tak se také stalo. Vydal jsem se na oblíbenou trasu kolem Ejpovického jezera, která má necelých 11 kilometrů. A běželo se mi naprosto parádně. Svítilo krásně sluníčko, bylo teplo. Tak jsem si vzal jen mikinu a v průběhu jsem jí měl z půlky rozepnutou. A ke slovu přišly i sluneční brýle. Díky tomu jsem si od potkavších lidí v zimních bundách vysloužil překvapené pohledy. Odběhnul jsem to i v docela pro mě solidním tempu, o které jsem se vůbec nemusel snažit, prostě jsem běžel na vlně a užíval si to. Tehle běh byl za odměnu třešnička na dortu. Nejlepší běh v lednu. Za odměnu večer pak sauna.

Takže padla dvoustovka! Jsem rád. Chtěl bych jí držet nadále a pokud možno zvyšovat.

V pátek jsem se těšil do tělocvičny, aby také ne, když celé odpoledne jen pršelo. Jenže trénink v tělocvičně se nakonec nekonal díky pololetním prázdninám. A tak mi nezbývalo nic jiného než vyběhnout na déšť. Vzal jsem si sice tričko navíc oproti čtvrtku, ale byla mi hlavně ze začátku docela kosa, tak jsem trochu přidal na tempu a za chvíli bylo dobře. Bahno bylo solidní, ale naštěstí ne takový, abych musel hned po doběhu prát.

Sobota byla ve znamení kratšího fartleku, ale o to více v kopcích. Celkově jsem nastoupal cca 270 výškových metrů, což považuju za docela slušný. Chtěl bych se zůčastnit pár závodů v běhu do vrchu, tak je potřeba to postupně trénovat. Poté co jsem se dostal na nejvyšší bod trasy - vrch Kokotsko, tak jsem se vydal na neprozkoumanou cestu lesem, ne příliš používanou. Z kopečka jsem to slušně rozvalil, když tu najednou Pojď mi hop! A já jako v reklamě šel na pusu. Ještě jsem se snažil to vybrat, takže jsem udělal pár kroků, než zvítězila gravitace. Už jsem si myslel, že fakt hodím placáka, ale nakonec jsem přistál na rukou a kolenou. A musím říct, že jsem byl rád za to bahno, protože přistání bylo do měkkýho. Ten pád mi taky výrazně zvednul náladu - zejména při pohledu na svá kolena a zbylých cca 4 kilometrů jsem se už jen tlemil.

Neděle dle plánu měla být volná. Docela dost jsem uvažoval nad tím, že bych přeci jen vyrazil běhat, protože nevím, jak to bude možné příští týden, ale věřím, že bude. Nakonec jsem se rozhodl pro regenerační procházku.

Celkem běžecky tedy 59 kilometrů v pátém týdnu tohoto roku, což už beru za slušnější kilometráž. A jsem velmi spokojený s lednovou dvoustovkou, kterou jsem začátkem týdne završil. Zároveň se mi tento týden běhalo náramně. Doufám, že to vydrží.

Na následující týden se hrozně těším, neboť jedu na týden do lázeňského zařízení do Poděbrad. Tenhle pobyt jsem si vysloužil za 7 odběrů krve a jedná se o lázeňský program právě pro dárce krve. Většinu za vás zaplatí pojišťovna! Takže další motivace pro to jít dávat krev! Takže to beru jako dovolenou, relaxaci, regeneraci, ale zároveň doufám, že mi nechají pořádně běhat.