neděle 30. prosince 2012

2012 - run week 52

 Tréninkový týden č. 52 - 24. - 30. 12. 2012

Vánoce a poslední nejen běžecký týden v tomto roce!

Na Štědrodenní pondělí jsem měl od trenéra možnost si zvolit individuální trénink. Skvělý dárek. Původně jsem opravdu chtěl jít běhat - pěkně ráno. Jít se napřed proběhnout a pak až zdobit stromeček.. Ale probudil jsem se s bolestí v krku a celkově mi nebylo do zpěvu a ani do běhu. Tak jsem byl odpoledne akorát na procházce, která dala asi 4 kilometry. Byl to vlastně okruh, na kterém jsem začínal točit svoje první bežecké kilometry.

V úterý bylo plánované volno a jelikož mi z celého týdne bylo pocitově nejhůř, tak jsem ani nehodlal vyběhnout.

Ve středu jsem se po návštěvě v Českých Budějovicích vrátil až za tmy. V krku mi stále bolelo, venku lehce deštivo, ale vyběhnout jsem prostě musel. Už jsem měl dost toho sezení a válení se. S přejídání se všemožnými dobrotami a cukrovím jsem problém neměl, protože letos se nějak nedostavila moc chuť, respektive lépe řečeno taková ta brutální touha všechno sežrat. A já jsem za to rád. Tělo si řekne, co potřebuje! A toho se snažím držet.

Zpět ke středečnímu běhu - souvisle jsem si odběhl necelých 11 kilometrů. Prvních deset kilometrů se opět vešlo pod hodinu a to se jednalo o pomalejší tempo. Vzal jsem si po nějaké době zase tlumené Asicsy (boty) a je znát, že jsem si zvykl na minimalistické Inovejty.

Jóó málem bych zapomněl - po párečku srnek u cyklostezky jsem potkal zajíce na golfu. Nejspíš jsem ho načapal při hraní, ale než jsem na něj stačil křiknout, že to na něj maršálovi nepovím, už byl pryč. Mám radost, další zviřátko do sbírky! Jsem zvědav, jaký další živočišný druh bude následovat. Nápady?

Na čtvrtek jsem plán od trenéra psaný již neměl, ale domluvili jsme se na kratším výběhu, ze kterého se stal jeden z nejkratších běhů za poslední týdny - jen 6 a půl kilometru. Po odhadem deseti krocích začalo pršet, ale už nebyl důvod se vracet. Déšť ani cokoliv jiného mi při běhu nevadí. Tempo bylo volnější, ale na trati bylo pořádné stoupáníčko v Chrástu od rozvodněné řeky Klabavy na Chrástecký vrch. Převýšení asi 140 metrů. Tam se mi frekvence tlukotu srdce také zvedala úměrně s terénem. Všude bylo spoustu bláta, tak to pěkně lítalo kolem. Bylo vlastně všude :D

Běžecké hrátky v tělocvičně se tentokrát netradičně konaly v pátek dopoledne. Musel jsem kvůli tomu vstát, ale změna je život. Na závěr se mi trenér ptal, jestli už poznávám nějaké změny ve svém běhání, načež poznamenal, že to už vidět je. Wow. Pochvala. Ale asi to spíš znamená, že na začátku to bylo dost mizerný. A vůči tomu to teď  je viditelně lepší. Ale stejně to jednoho potěší.

Sobota byla ve znamení delšího souvislého volnějšího běhu. Skvělý bylo, že jsem si ve čtvrtek boty vyčistil, protože jsem neuběhnul ani 4 kilometry, abych v nich znovu neměl bláto a vodu. Tak jsem pak dalších jedenáct kilometrů čvachtal. Na našem "singletracku" kolem Berounky jsem potkal páreček na kolech. Pán právě lepil duši na svém kole a jeho nejspíš manželka se kochala výhledem na údolí Berounky. Faktem je, že si vybrali pěkné místo. Chtěl jsem jim to ještě nějak okomentovat, ale pán se tvářil blbě, tak jsem je pozdravil, což způsobilo ještě divnější pohledy. Tak možná bylo dobře, že jsem zůstal jen u pozdravu. V Chrástu jsem potkal rodiče, jak se vraceli z odpolední procházky se psem. Za nimi šla nějaká skupinka, ale té jsem nevěnoval pozornost. Pak mi táta povídal, že měli komentář, když mě viděli: "Heleď sportovec, to se mu to běhá!" "No jo, podívej jak je voblečenej..." :D Velmi mě to pobavilo. Doufám, že se v té naší zemičce už také nezávidí, že někdo sportuje nebo běhá.

Nedělní běh byl už zase o něco kratší než ten sobotní. Kdybych ho měl shrnout do dvou slov, řekl bych - lekací se sprchou. Hned vysvětlím. Nebyl jsem ještě ani udýchaný, když jsem vylekal první paní. Šla s rodinkou na procházku a já je doběhl akorát u lávky. Paní se otočila viděla mě a otočila se zpátky a až pak začala pomalu uhýbat. Jenže to už jsem byl vedle ní a ona se akorát otáčela, kdeže jsem. Tak se pořádně lekla. Tak jsem na ní zavolal pardon a zamával. Ozvalo se jen: "To je dobrý, jen jsem nečekala, že budete tak rychlej!" V duchu jsem se smál a běžel jsem dál. Pak jsem si kus střihnul přes louku, kde jsem se rozhlídl na nepěkně vyhlížející černý mrak nad Plzní a uslyšel nějaké lidi. Pokračoval jsem pěkně do lesa napřímo mimo cesty s tím, že na nějakou určitě hodně brzo narazím. Po pár metrech jsem se na cestu skutečně dostal a na ní zase jiná paní s dětmi a psem. Koukala na mě jak na zjevení, které si to valí pěkně lesem. Oči vykulený, huba otevřená tak, že by jí tam mohli přistávat dvojplošníky. Tak jsem lekal napodruhé. Štráduju si to dál, nastává fáze z kopečka, tak to jede i mě a bavím se tím, jak lekám lidi. Začíná pršet a postupně zesiluje až na takový ten letní šupec. Potkávám pána se psem. Jestli se lekl, to nevím, ale také se rozbíhá, ale já jsem rychlejší. Běžím si to dál a najednou zaslechnu něco divného a hodně dupajícího za sebou. Ohlédnu se jen letmo a vidím něco černého, jak mě rychle dohání. Tentokrát jsem se leknul já a pěkně! Ohlédnu se pořádně - pán se psem. Povídám: "Teda fuj, já se vás lek! Taky běžíte?" "Jo to víte, když je taková bída," odpovídá pán. Poznámka - stále hodně slušně pršelo. Pán i se psem mi předbíhá - z toho šoku jsem zpomalil. Ale pak se chytnu a postupně ho dotahuji. Po doběhnutí na silnici však zastaví a tak bežím zase sám. Kousek před cílem přestává pršet a objevuje se krásná duha. Doběhnu domů celý promočený a táta se diví, že pršelo. Dyť svítilo sluníčko. Že se zatmnělo připisoval tomu, že už zapadlo Slunko.

Tolik prozatím o radosti z mého pobíhání. Parádní závěr posledního týdne v tomto dvanáctkovém roce. Zbývá ještě jeden den, ale o tom až v příštím roce :D. Celková týdenní kilometráž je rovna 40 kilometrů.


sobota 29. prosince 2012

Atlas mraků

Atlas Mraků - David Mitchell

Tuto knížku jsem si chtěl přečíst po shlédnutí traileru na stejnojmenný film. Ukázka mi zaujala, i když jsem jí moc nepochopil, ale docela se mi zalíbila. A také zvučná jména režisérů a dodatek, že to je od tvůrců kultovního Matrixu. Ale říkal jsem si napřed knížka a pak film.

Knížku už mám přečtenou delší dobu a stejnou dobu se o ní snažím něco napsat. Abych tak mohl učinit, musím si jí napřed nechat dojít. Pochopit smysl, jinotaje a tak dále. A jsem u kamene úrazu. K tomu jaksi nedošlo. Ehm.

Děj se odehrává v několika příbězích. Ty jsou navíc vždy přerušeny dalším příběhem, který má jistou souvislost s příběhem předchozím. Ta souvislost je vždy v osobách, ale příběhy jsou vždy v jiné době. Někdo tento styl nemá rád.

Z jednotlivých příběhů si něco odnést lze. Je možné vyčíst nějaká ponaučení, nějaké hluboké myšlenky. Ale celkově z knížky?!

Vlastně mi tato kniha přijde jako sonda do společnosti a jejich rysů v různých dobách a různých situací, které mají trochu přesah do současnosti. Každá postava je jiná. Je jiná jako mrak. A autor se je snaží popsat - vytvořit atlas. To je tak jediné co mi napadá.

Kniha je mumraj. Je to takové patlámo matlámo. Asi to u mě nepadlo na úrodnou púdu. Čte se to ale překvapivě docela slušně. Ale vždy se začátkem nového příběhu to drhne - jako kdybyste rozečetli novou knížku. Neznáte postavy, neznáte pozadí, nevíte kdo s kým, co, jak a proč. A když se chytíte, začně příběh nový. Pak se k tomu zase navrátíte.

Je to moderní literatura.. Kniha byla vydána v roce 2004. Film jsem zatím neviděl a docela by mě zajímalo, co z toho dokázal Holywood udělat, ale slyšel jsem, že to je taky docela mazec. A co vy? Četli jste? Viděli jste? Co jste na to říkali?


úterý 25. prosince 2012

2012 - run week 51

 Tréninkový týden č. 51 - 17. - 23. 12. 2012


Týden začíná v našich krajinách pondělím a pondělí odpoledne trávím v tělocvičně. Skladba tréninku byla následující: rozběh, protažení, běžecká abeceda a rovinky. Následovaly tři letmé rovinky protisměrné a ve třech opakováních. To se pak jeden docela zapotil. Pak bylo deset polohových startů na povel - pozvolně se začínám zlepšovat, ale moje přesvědčení, že na desítce a půlmaratonu rychlý start nepotřebuju, tu stále je. Pak jsem si 150 krát snožmo zaskákal - dopředu, dozadu a na obě strany. Poté byla jen jedna série odrazů - levá, pravá, střídavě, žabáky a metkalfy. Pak přišlo na řadu 5 různých hodů s medíkem. Každý hod samozřejmě opakovat šeskrát. A pak ještě na posilování různými cviky s medíkem v celkovém součtu jedno sto. No a na závěr jsme si zahráli basket. A dokonce jsem byl v týmu co vyhrál :D !!

Druhý den týdne byl docela náročný. Běžeckým cílem na tento den bylo rozklusání se a běžecká abeceda. Následovat mělo 3 krát 3 km o tepovce 160-165. Mezi úseky volně cca 3 min. No zvládnul jsem rozběh, zvládnul jsem jednu trojku naprosto ok. Druhý tříkilometrový úsek byl dokonce o dost rychlejší, ale v průběhu se mi začalo dělat blbě a bolet břicho. Sotva jsem úsek doběh, jal jsem se utíkat do křoví. Pak jsem si řikal, že to ještě zkusím a uběhnul jsem v daném intervalovém tempu asi ještě 500 metrů a byl jsem opět nucen zastavit.  No a pak už jsem to radši došel až domů. No něco jsem uběhl a zbytek snad bude beznásledků.

Středa byla z běžeckého hlediska nezajímavá, neboť jsem měl plánované volno.

Čtvrtek bohužel taky, protože jsem měl nešikovně školu a pak jsme šli se spolužákama do hospody na oslavu konce semestru, resp. konce zápočtového týdne, kde jsem vydržel až do poměrně brzkých ranních hodin. Ale což, zábava byla v plném nenuceném proudu a den volna navíc přijde vhod. Život není jen o běhání.. A zahrál jsem si po letech zase kulečník!!

V pátek už jsem konečně vyběhl, i když jsem se musel trochu přemáhat, neboť 3 a půl hodiny spánku mi teda vůbec nestačily. Ale odpoledne jsem si dáchnul a k večeru jsem nazul běžecký botky a šel na to. Nechal jsem doma hrudní pás, protože se mi nechtělo sledovat tepovku a vyběhnul jsem si jen tak, na pocit a volnější běh. To bylo přesně to, co jsem potřeboval (a čeho jsem byl schopen :D ). Drobně sněžilo, což při čelovkovém osvětlení vytváří čarokrásné obrazy.

V sobotu jsem si dal fartlek. Napřed se mi moc nechtělo, byl jsem ještě nějakej unavenej, ale dokopal jsem se vyběhnout a před během jsem si říkal, že to s tou rychlostí zase tak moc přehánět nebudu, že to spíš pojmu jako volnější běh. A ještě jsem si s sebou vzal telefon a sluchátka a po nějaké době si pustil hudbu při běhu. Ať mi to utíká.. No a nakonec byla z běhu totální radost a neuvěřitelně jsem se bavil. Vzal jsem to taky do míst, které mám na Kokotsku nejradši a pořádně jsem si to užíval. A zas tak pomalý běh to taky nebyl. Jako do kopců jsem se nijak brutálně nerhnul a vybíhal jsem je cca tempem 6:00 - 6:30 minut na 1 km. Zato po rovinkách a dolů z kopce jsem to docela valil, šlo to samo.. Docela zajímavý se ukázalo převýšení v podobně 288 nastoupaných metrů. To by šlo...

Něděle byla dosti propršená, ale ani to mi nezabránilo v tom, vydat se ven běhat. Bylo taky poměrně teplo, tak se dalo jen v triku a bundě. Dal jsem si 8.6 kilometru souvislého běhu a běželo se mi náramně. Všude byly obrovské louže, tak jsem po pár kilometrech už sucho v botách neměl, tak jsem to rval louže nelouže a připadal jsem si jako kdybych bežel u moře na pláži a moje nohy omývají neposedné vlny. Ale to bych běhal bosky. Ách. To je představa.

Tak to byl další týden. Kilomeráž tentokrát klesla na maratonských 42 km.

neděle 23. prosince 2012

Pour Féliciter 2013


Přeji Vám krásné prožití vánočních svátků, štastný vstup do Nového roku a ať se Vám podaří vyběhnout se vším špatným!

neděle 16. prosince 2012

2012 - run week 50

Tréninkový týden č. 50 - 10. - 16. 12. 2012


Start do běžeckého týdne byl opět v tělocvičně v Růžovce. Pro mimo plzeňské navysvětlenou - jedná o základní školu (a její tělocvičnu), která je nabarvená na růžovo odnepaměti. A od té doby se jí říká Růžovka. Hned vedle je uplně stejná škola. A tu už ale soudruzi neopatřili nátěrem, tak je jen v decentní betonové šedi a překvapivě se jí říká Šedivka. 

Byl to předposlední letošní pondělní trénink v tělocvičně. Skladba tréninku byla vlastně stejná jako předminulý týden (48.). Pořádně jsem si však uvědomil, jak mi tyhle pondělky hrozně baví a jaký mají smysl. Jsou to cvičení na zlepšení běžeckého stylu, běžecké rychlosti. Trénování správné techniky odrazu. Posilování. Fakt to dává smysl. Na závěr jsme si ještě zahráli basket, který mi jde ještě míň než fotbal, ale o tom jsem v té chvíli vůbec nepřemýšlel a užíval si hru a soupeření. Po tělocvičně jsem šel do sauny regenerovat. Tentokrát byl ochlazovací bazének opravdu ledový. Plovoucí teploměr ukazoval cca 3° C. Což už nebylo ale vůbec příjemný, tak jsem se pořádně otužoval. Naštěstí tam bylo poměrně dost lidí, tak jsme ho společným úsilím ohřáli, tak už to při druhé a třetí fázi nebylo tak děsný.

Před úterkem jsem se těšil na osobáček na desítku podle rozpisu v tréninkovém plánu, ale nakonec se o málo nepodařil. Plán byl následující: souvislý tempový běh 2 krát 5 km o tepovce 160-165. Tedy už v tempu, které atakuje mé mizerné maximum z Běchovic. S čím jsem tak trochu hodně nepočítal byl sníh. Respektive 15 - 20 centimetrů více či méně promrzlého prašanu. Každým krokem jsem se minimálně po kotníky zabořil až na zamrzlé křupající louže a bahenní nerovnosti. A jen jsem to rval. Krev, pot a slzy. Venku bylo hrozně krásné, sníh paráda, hrozně jsem se těšil až v něm budu moct běhat. Ale snažit se to udržet na nějakém stabilním rychlejším tempu, byla dřina.




Objevil jsem zajímavou věc, která je hodna dalšího vyzkoušení. Najděte si místo - ideálně louku nebo jako v mém případě golfové hřiště. Vyberte si takové, které je zcela zasněžené a nic ze sněhu nekouká. A pak se do tohoto prostoru rozběhněte a vnímejte akorát zem. Ztratíte naprosto pojem o prostoru, rychlosti pohybu, členitosti terénu, malých kopečcích a prohlubních. Bombovej zážitek a zároveň hrozně zvláštní.

Ve středu opět volno a přesun do Prahy.

Den na to, jsem si dal souvislý běh kolem 10 km podél Vltavy. Tentokrát kupodivu na počet vyhráli cyklisté (3 : mě). Když jsem probíhal podchodem za Baranďákem, tak mi nějaký pán něco povídal nebo si možná povídal něco pro sebe. Bohužel jsem mu nerozumněl a nespolečensky jsem se nezastavoval ani nepromlouval. Ale spíš mi přišlo, že se mu nelíbilo, že běžím. O nějakou dobu později jsem u televize (Kavčí Hory) potkal opět pána, který hledal Štěpánovi (možná někoho jiného ale teď už asi není podstatné). Na to jsem již reagoval mluvením, ne však zpomalením běhu. Takže odpověď pánovi musela vlivem Dopplerova efektu přijít asi takováto: "Nevíííííííííííííííííííím".

V pátek jsem se po celodenním maratonu přednášek (tento semestr ale i letos - kalendářně - naposled) přesunul opět dom. A ihned šel běhat. To taky aby si rodiče postupně zvykali, že jsem doma. Na programu byl cyklus tempových běhů na 1 km. Když to sečtu - tak celkem šestkrát. Předtím ale abeceda. První byl nejpomalejší, poslední nejrychlejší. Tak by to asi mělo být. U toho prvního se mi nějak nedařilo se rychleji rozběhnout - ale to bylo hlubším sněhem a v tom mi tempově moc nejde. Ale pak jsem se dostal a uježděný sníh a tam už jsem dosahoval časů pěkně kolem 5:05 na km. Poslední úsek byl za 4:55. Ale byl asi taky nejvíc z kopce.

Sobota byla uklouzaná. Ledovka místama byla velmi slušná, takže ani krosové boty neměly nárok. Takže je nakonec trochu spodivem, že jsem se při běhu poroučel k zemi jen jednou, ale za to velmi stylově. Běh byl nejdelší z celého týdne a byl formou fartleku. Ale zejmána v první půlce to byl spíš boj udržet se na nohou. Pak už jsem byl v lese na cestičkách a bez ledovky. Tak jsem do toho šlápnul a v závěru už byl docela unavený.

Večer jsme pak měli na hvězdárně tradiční vánoční besídku, na kterou bylo docela sranda se dostat. Do Plzně jsem jel autem, to bylo překvapivě v pohodě, ale sotva jsem vystoupil z auta a jal se normálně zavřít dveře, nohy se mi samovolně vydaly směrem opačným a hnedle jsem seděl (promiňte mi to slovo) na prdeli. To vám byla rychlost. Naštěstí hýždové tlumení zafungovalo a pád byl beznásledků, ale byla to šlupa. Na besídce šlo mimo jiné také o pořádné jídlo - viz fotka níže z příprav. Z besídky jsem se vrátil až kolem půl druhé ráno. Pak jsem ale spal výborně a odpočnul na neděli.


V neděli přišlo solidní oteplení na cca 7° C, takže jsem výběhnul ve mikině a vestě a bylo to akorát. Horší byla ta spousta vody všude. Tak jsem pochopil smysl bot s gore či jinou membránou a celý běh jsem po nich toužil. Vody jsem měl v botách plno, horší ale bylo, že se neustále vyměnovala, a tak jsem moc neměl šanci si tu vodu trochu přihřát, takže to pěkně chladilo. Ale s tím běžec v terénu počítá a nic ho nerozhází. Takže myšlenky na otočení se a vrácení se vůbec nepadly. Nakonec jsem dal 8 kilometrů souvislým tempem.




Celková týdenní běžecká kilometráž tedy dosáhla 46.5 km, což je o 15 víc než v minulém týdnu.





pátek 14. prosince 2012

Proč neběhám na páse

Pár důvodů proč neběhám na páse:


Faktem je, že víc jak polovina z toho je díky blbosti a dělání blbin na páse. Minulou zimu jsem byl asi třikrát si zaběhat na páse ve fitku, když byly hodně velký mrazy. No nijak zvlášť mi to nebavilo. A je hodně divnej pocit "běžet" na místě hodinu proti zrcadlu. A po té hodince z toho pásu slézt a jít. Pak jsem si připadal jako ve StarTreku, když se letí warpem 9.

Běhání venku v přírodě je zkrátka lepší. Jste na vzduchu. Obzvlášť když se vydáte do lesa. Jste v přírodě, jste zvíře a žijete.

neděle 9. prosince 2012

2012 - week 49

tréninkový deník - 48. týden - 3. - 9. 12. 2012

Odpočinkový týden - podle trenéra.

Začátek týdne byl tradičně v tělocvičně. Skladba tréninku byla vlastně dost podobná jako minulý týden, jen s tím rozdílem, že klasické odpichy nahradili vertikální odrazy, což je de facto to samé, akorát se ještě musí příslušná odrazová noha zvednout co nejvíc to jde a pak zase na ní dopadout. A bylo to desetkrát na pravé, levé, snožmo a pak metkalfy pěkně odspodu. No a tohle všechno ve třech opakováních. No řeknu vám, byl to docela mazec. Bezprostředně po tomhle následovaly rovinky a nohy si dělaly co chtěly. Po tělocvičně jsem pak netradičně nešel do sauny, neboť páprdové co tam chodí již celé léta, se domluvili, že si udělají mikulášskou nebo vánoční besídku, před kterou šli společně právě do sauny. Takže tam muselo bejt hrozně narváno. Naštěstí se o tom bavili dopředu, tak jsem se na to připravil a domluvil si masáž - nohy, záda, která byla velmi zasloužená.

V úterý jsem se konečně dočkal běhu při pořádném sněžení, což byla nádhera. Vzal jsem si s sebou foťák, tak ze souvislého běhu se stala tak trochu fraška. Ale hrozně mi to bavilo a bylo to skvělý a Matka Příroda zase kouzlila. Byl to přesně ten běh, kdy je jedno jak běžíte, proč běžíte nebo jdete, ale kdy je nejdůležitější to, že jste venku, že jste v přírodě, stanete se součástí přírody a opojně si užíváte krás.





Ve středu bylo plánované volno. Tak jsem mohl rozjímat o úterních krásách. Když jsem ráno přijížděl vlakem do Prahy, tak na Smíchově docela zajímavě sněžilo a já se těšil, že by i v Praze mohlo pěkně nasněžit. No jenže Praha. Než jsem dojel na hlavák, tak přestalo. Nu což.

Ve čtvrtek byl na programu souvislý běh o délce 7 300 metrů na dobře známé tepovce 155-160. Mě se ale před během tak nechtělo! To bylo až neuvěřitelné. Naštěstí motivace v podobě plnění plánu, snaha o sebezlepšení a v neposlední řadě i "výroba" dalších korunek pro vozíčkáře byla silnější. A stálo to za to! Nejen že se mi běželo výborně, ale zvládal jsem to v docela solidním tréninkovém tempu. A Podolské schody jsem zase po nějaké době vyběhnul celé v kuse, což mi dodalo další štávu a radost. Chodníky a cesty byly pokryté místama popraškem sněhu, ale povětšinou namrznuté a tudíž kluzké. Tak bylo třeba dávat hodně velkého majzla. Po doběhu posilování a strečink (jako v út).

V pátek jsem měl zase nohy hore a odpočíval při maratonu přednášek ve škole.

Sobota stála za to. Vybíhat po rodinných oslavách je mazec. Slavností obídek, pak hned dortík a pak ještě něco. I když jsem si dal před během 2 hoďky pauzu, tak jsem se stále cítil jako způlky plnej soudek a chílema jsem i slyšel, jak to ve mně šplouchá. Teploměr ukazoval jen -2° C, ale protože se mi obzvlášť blbě dejchalo při vybíhání kopců a při tempovém úseku, tak asi bylo míň a nebo ještě nejsou plíce na hodně studený vzduch zvyklé. Byl to i trénink docela náročný na pochopení. Rozběh, běžecká abeceda, rovinky. To je ok. Pak souvislým tempem 155-160 3 kilometry. To je taky v pohodě. Jenže pak čtyřikrát 100m na takových 85 procent s meziklusem. A hned ve dvou opakování! První série dobrý, druhá už horší. A to nebyl žádnej mírnej kopeček. 15 výškových metrů na stovce. Takže patnácti procentní sklon.. Ale to nebylo vše. Následoval tempový běh o délce dva km v tepovce 165-170. A to už bylo dost nepříjemný. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se chytil. No pak výklus do teplého cíle jeden kiláček. Díky trenére!

V neděli jsem se opět za sněžení vydal na osmi a půl kilometrovou trasu, která byla z půlky do kopce a z půlky z kopce. 233 výškových metrů jsem si nastoupal a to samé zase sestoupal. To vše pěkně souvisle o tepovce 155-160. Krásně padal sníh, takže se ho u nás už vyskytuje místy i 10 čísel a po nedělní noci ho bude ještě víc, neboť stále sněží. Když jsem běžel, tak jsem se najednou v lese dostal do místa, které bylo naprosto brutálně rozryté a zvalchované od divočáků. Říkal jsem si pěkný, tady museli pěkně řádit. Běžím si dál tak cca 1-2 min, když narazím na stádečko takových patnácti kusů divočáků. To nebyli žádný malý prasátka. To byly krávy! Naštěstí to vzali jiným směrem než já a já jsem jen doufal, že to nestočí mým směrem a budou se mi snažit doběhnout. To že jsem 20 min předtím potkal a vylekal 3 srnky byla v tu chvíli nepodstatná.

Někomu by se mohlo zdát, že chodím běhat sám. Když nad tím tak přemýšlím, tak to neni vlastně pravda. Když běhám v Praze, tak potkávám běžce. Když běžím u nás v lese, potkávám zvířátka. A všichni běhají! Asi si vytvořím nějaký běžecký klub. A budu nabírat členy.

Kilometráž za týden - 31 kilometrů. Je znát, že to byl týden odpočinkový.


středa 5. prosince 2012

Start

Blíží se datum, kdy jsem před rokem udělal ten pověstný první krok a poprvé vyběhl. Tak mám chuť trochu rekapitulovat.

Jeden rok běhám. Jeden rok je v porovnání s délkou lidského života jen zlomek. Takže to, že běhám rok není (ale i je - jinak bych to nepsal) žádný velkolepý výsledek, něco jako životní jubileum, velký úspěch například v podobě získání Nobelovy ceny, nic za co by mě nebo komukoliv jinému člověku měly přijít davy gratulovat. Nadruhou stranu jistou formu gratulace či respektu si tento fakt zasluhuje. Už jen to, že onen konkrétní človíček začne se sebou něco dělat, začne se hýbat a ne jen ležet u televize. Jsou lidi, co běhají již léta, dokonce desítky let. Takže já a "moje jubileum" není NIC významnýho! Přesto se chci o to podělit...

Odhodlání běhat už ve mně klíčilo, bujelo, rostlo, kvetlo a uzrávalo docela dlouho. Začalo to po prváku na vejšce v náznacích, ale silnější to začalo být odhadem takové pěkné dva roky nazad. Ale nějak jsem se k tomu neměl, hodně jsem sám sobě říkal, že v létě začnu, až bude čas, až nebude takové vedro, až nebude taková zima.. No znáte to, myslím, všichni. Byl jsem prostě línej.

Jednoho krásného prosincového dne to prasklo, plod konečně dozrál a byl i sklizen. Stalo se tak zčista jasna. Jako když přijdete večer za tmy domů z práce/školy, otevřete dveře a rozsvítíte si na předsíni světlo. Cvak. A je (bylo) to. Definitivně jsem se zbláznil :D (no to asi až o pár dní později...). V tu chvíli jsem prostě věděl, že začnu běhat. Bylo jasno, rozhodnuto. Nebylo co řešit. Pár dnů však ještě trvalo, než jsem pak opravdu reálně vyběhnul.

Toto opoždění prvního výběhu od tzv. Velkého CVAKu skrývalo v sobě pečlivý výběr běžeckých bot a nějakého základního funkčního prádla. Jedna z věcí, která je asi pro mně úplně typická. Věděl (cítil) jsem, že prostě tyhle věci nutně potřebuju proto, abych opravdu šel běhat. Mělo to obrovské riziko v tom, že mi to nepůjde, že mi to nebude bavit, že já nevim co a pak bych zbytečně vyhodil peníze za všechno to zakoupené vybavení. Že hnedka nebudu lítat bez námahy mi bylo jasné a dobře jsem si to uvědomoval. Díky tomu jsem ale měl dobrou motivaci, abych po prvním běhu šel na druhý, po druhém na třetí a tak dál.

Den B nastal právě 23. prosince 2011. Cca 11:00. A já se do toho dal. Od té doby jsem přečetl poměrně dost článků od začínajících běžců popisující svůj první běh. No myslím, že pocity všech jsou úplně stejné, a když nad tím teď tak přemýšlím, nevím, nemám, nenapadá mi nic, čím bych mohl přispět do fóra o svém prvním běhu. Všechno již bylo popsáno a napsáno.

Přesto si to aspoň ve velmi zkrácené míře dovolím: No co Vám budu povídat, byl to děs. Za ty necelé 4 kilometry jsem stihnul asi 3 krát přejít do chůze a jal se pokaždé hledat kdesi potracené plíce. Přesto jsem poté u sebe zaznamenal pocit, že tak marný to zase nebylo, a že když vytrvám, tak se to projeví.

Čtyři dny na to jsem byl přihlášený na půlmaraton v Praze, který se měl konat o 3 měsíce později. No blázen! První běžecký závod (nepočítám školní olympiády na základce) a hned půlmaraton. 21 kilometrů a 97 a půl metru. Z ničeho.

Při ohlédnutí vidím, že to nebyl asi uplně ten nejlepší rozběh a teď bych už asi začínal jinak - ostatně co bychom nedělali v minulosti jinak že? Ale v té době jsem věděl, že potřebuju motivaci, a to pořádnou, abych vytrval. Což půlmaraton bezesporu je.

To jak jsem začínal já se vším všudy, bych Vám asi příliš nedoporučoval. Běh je individuální sport. To znamená, že ho koná vždy jistá a vždy jiná (i když obvykle přesně ohraničená) lidská bytost, z čehož vyplývá, že neexistuje jeden ideální způsob pro všechny individua. Nerad bych však vystrašil, či odradil případné zájemce, jsou jisté doporučené postupy jak na to. Více třeba zde: http://www.bezeckaskola.cz/ Tam najdete, podle mě, hodně dobrý rady na to, jak začít. Ale tak jako tak, si to budete muset dříve nebo později přizpůsobit sami sobě. Naučit poslouchat sami sebe a své tělo i ducha. Ale to už zabíhám do míst, které si chci nechat na příště, neboť jsem už docela dlouhej :D.

Můžete se tedy těšit na to, co mě osobně na běhu baví a co mi to dává a dalo za ten běžecký rok.

neděle 2. prosince 2012

2012 - week 48

Tréninkový deník - týden 48 - 26. 11. - 2. 12. 2012

Moto týdne: Darujte krev, darujte život.

V pondělí bylo klasicky ve znamení dřiny a potu v tělocvičně. Po rozklusání, běžecké abecedě a čtyřech rovinkách přišlo deset polohových a letmých startů z různých pozic. Následovaly dvě série odrazových cvičení - levá, pravá, odpichy, žabáky, metkalfy. A prokládané to bylo abecedou. Pak ještě dvě rovinky. A před závěrečným výklusem jsem si zaposiloval a zaházel s medíkem. Po tělocvičně jsem měl jít do čajovny, která však byla přesunuta na neděli, tak jsem se místo ní věnoval regeneraci v sauně.

V úterý jsem běhat nebyl, protože jsem byl dávat krev na transfuzce v Plzni. Tak jsem si dal volno.

Ve středu podle plánu mělo být volno, ale vzhledem k tomu, že jsem nebyl v úterý a dva dny volna je prostě moc :D, tak jsem vypravil na cca 5.5 km. Jen tak se proběhnout. Běžel jsem sice volně, ale i tak mi se mi tepovka pohybovala kolem 160. No chybějící půllitr je znát, ale neni to nijak hrozný. Byl to běh na rozproudění krve.

V úterý a středu bylo fakt dost hnusně. Šedivo, taková polotma. Už jsem se těšil na předpověďmi slibované sněžení, protože pak to hnusný šedivo nejni tak hrozný.

Ve čtvrtek to byl běh, kterej se počítá. Teplota těsně nad nulou, déšt chvílemi doplněný sněhem, chvílemi štiplavými krupičkami. Cyklistů na trase kolem Vltavy již znatelně ubylo, celkově jsem jich napočítal 4. Obvykle jich bývá tak na dvě desítky. Z toho vyplývá už převažují běžci!! Ale těch teda zrovna taky nebylo přehršel. No co se týče běhu, tak již zase plním plán. Dal jsem si pěknou desítku souvisle v tempu 155-160 tepů. Chybějící krev byla stále znát, protože jsem jí měl cca o 5 min pomalejší než v tu minulém týdnu, i když to nebyla srovnatelná trať. Ale žádný problém to není! Krev se za pár dní dovytvoří..

V pátek jsem se těšil na běh ve sněhu případně při sněžení, ale poprašek sněhu ležel tak o 100 metrů výš na Kokotských kopcích a mě se do nějakého delšího výběhu nechtělo, neboť jsem měl na pořadu dne běh tempový. Trénink jsem začal rozběhem následovaný běžeckou abecedou v kuse (bez přechodů do chůze) a pak jsem si dal dva takový kratší sprintíky. Pak přišly na řadu tempový úseky po 1 km v tepovce 160-165. Byly tři v sérii a celkem 2 série. Bylo to pomalejší než min. týden, ale ten profil také neyl tak rovinatý jako podél Vltavy. No přibližně v půlce jsem se trochu bál, že mi běh skončil, protože jsem místo na cestu čuměl po ztemnělých Kokotských lesích a šlápnul jsem dost blbě do jedné díry, tak jsem si trochu zvrknul kotník. Naštěstí jen málo, ale i tak to zabolelo. Tak jsem doufal, že to bude bez následků. No a hlavně že jsem měl na hlavě čelovku s dosvitem 80 metrů :D

V sobotu za jasného slunečného počasí jsem už neváhal a vydal se do kopců. Bylo krásně, všude pocukrováno (sněhový poprašek), ale byl jsem i v místech, kde se již dalo hovořit o sněhové pokrývce a to jsem byl max 500 metrů nad mořem. Bylo dobře, že jsem s sebou neměl foták, ale jen telefon, jinak by se běžecký trénink proměnil spíš v procházku se zastávkami. Ale i tak jsem nějaké fotky udělal, ale jsou dost mizerný. Běh byl ve znamení fartleku, což je běh střídavou rychlostí. Spíš bych řekl, že to je jakási hra, hrátky s rychlostí. Když chceš přidáš, když chceš zvolníš, nehledíš na tepovku. Dáš si sprintík, rychlejší výběh či seběh kopce a tak. Nesmírně mi to bavilo, obzvlášť díky sluníčku a krásách prosincové přírody.




Týden jsem uzavřel osmi kilometrovým souvislým během k Ejpovickému jezeru a zpátky. Bylo už zase zataženo a foukal dost nepříjemný studený vítr, tak jsem ze sebe musel udělat mumii pomocí dvou nákrčníků. Konečně jsem vychytal způsob nandání nákrčníku přes krk a pusu tak, aby se mi nesesouval dolu. Docela mi to odsejpalo, což bylo i žádoucí, neboť jsem pak odpoledne ještě potřeboval stihnout nakrájet těsto na jedno cukroví a v podvečer jet ještě do Plzně a jít do čajovny s kamarádem.

Za týden celkem 43 kilometrů, což není zase tak mnoho, ale byly to myslím poměrně kvalitní kilometry. A v neděli jsem překonal magickou hranici 1000 kilometrů v tomhle kalendářním roce. Yop.



sobota 1. prosince 2012

touha po sněhu

Já se tak těším na sníh, že jsem oprášil některé mé fotky z minulých let, které jsem nasbíral na toulkách po Kokotském lese (pojmenovaný podle zaniklé obce Kokotsko). Většinu fotek jsem nafotil, když jsem zabloudil a dostal se tak do míst, kde jsem předtím ještě nebyl a kde vládla kouzelná, pohádková zima.






Mapička: